něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 26. 11. 2018 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            

Doba jedová (poezie, ZaZatáčkou) • Židle (próza, ZaZatáčkou) • Ontogeneze (poezie, ZaZatáčkou) • Cejch na duši (poezie, ZaZatáčkou) • Lampy (poezie, ZaZatáčkou) • Stejská se mi, pankáčové! ;-) (poezie, ZaZatáčkou) • Slepá ulička (poezie, ZaZatáčkou) • Mezery (poezie, ZaZatáčkou) • Duševní kolika (poezie, ZaZatáčkou) • V bubnu pračky (poezie, ZaZatáčkou)

3.2.2016
V bubnu pračky

Na kousíčky rozervaná.

 Jeden cár chce sem a další tam.

Každej na jinou světovou stranu.

Ta rozervanost pálí. Bolí fyzicky. Bolí k zalknutí.

Každej kus se bije o svý práva… tíhne ke svým představám. Tak diametrálně odlišnejm,

že se z toho točí hlava.


Srdce pálí a duše se dusí. Dusí se tak, že se třesu. Třesou se všechny vnitřnosti.

V krku mám časovanou bombu. Vybuchuje každou hodinu. 

Pokaždý mě rozmetá na ještě menší kousky.


Točí se mi hlava. Točí se všechny mý hlavy.

V zrdcadlovym bludišti složenym ze všech mých JÁ. 

Točí se celej Vesmír. Úplně všechny Vesmíry.

Vnitřní i vnější.

Skutečný i vyfabulovaný.

Točí se tak dlouho až se úplně smíchají.

Stane se z nich vratká otáčivá trubice, co pohlcuje úplně všechno, o co je člověk zvyklej se opírat.


A nic už není realita.

Všechno je jen prádlo roztočený v bubnu pračky.

Na nejvyšší obrátky.

To je mý JÁ. Všechny mý JÁ. Všechny JÁ celýho světa. Celejch dějin.

Prázdnota složená z milionů protichůdných střípků.


Co je duševní zdraví?  

Tohle?

Buben pračky?

Těžko.


Přesto se mi to líbí. 

Přes všechnu tu bolest, strach a nejistotu.

Přes to všechno je právě tohle moje největší jistota.

Tohle je to jediný, co vím jistě.

Že vždycky přijde roztočená prázdnota.


Prázdná přehlcenost. 

Rozklepaná a temná.

Nádherně dekadentní sebedestrukce.

Miliony dimenzí v jedný rozklepaný dušičce.

Třes a chvění.

Pocit úplnýho roztrhání.

Nekonečně mnoho malejch osobností.

A přesto všechny tak celistvý, že vytvářej celej velikej svět.


Svět za hranicí běžnýho vnímání.

Svět utopický nádhery a bažinatýho děsu.

Svět uvnitř jedný, jediný ztracený holky….,

kterej nikdo nepochopí…. 

Ani ona sama.



Svět, co se bortí ve vteřině a v druhý se skládá. 

Pokaždý jinak.

Ale vždycky bolestivě.

A vždycky krásně.

Zároveň.

3.2.2016
Duševní kolika

Jak já bych brečela, jen kdybych mohla...,

když sladká chuť večera do hořký noci se přehla.

Uragán pocitů sem tam mě vláčí,

do nočních podniků, kde je mi k pláči.

Řvala bych jak malá holka, jen kdyby to šlo.

Místo toho tupě koukám přes kouřový sklo.

Marně hledám sebe samu na zastávkách tramvají,

bloumám v parcích, čekám v baru...a nikde mě neznají...

Tisíce myšlenek o sebe se tříští. Až nezbyde nic...

Jen lhostejnej úšklebek. A pocit, že chci pryč.

Na jinou planetu nebo snad k mamince...

Nakonec vymetu jen další hostince.

Na duši křeče.... i můza už se zdejchla.

Chtěla bych brečet... ale jenom se mi težce dejchá...

3.2.2016
Mezery

Vlasy kouřem ztěžkly, v hospodách se zavírá.

Je potřeba zahnat stesky, nic jinýho nezbývá.

Že večírek nekončí, společně si nalžeme

a pak ještě vyzkouším pohodlí tvý postele.

Zítra rychle zmizím domů, prázdnotu jsme zahnali.

Dnes večer jsme byli spolu a dál mě to nebaví...

Až otevřou hospody zas zahraju pohádku,

že prázdnota nebolí, a že je vše v pořádku.

Zážitkama vyplním svoji duši děravou,

už se asi nezměním, udusím se zábavou.

Budu hýřit celý noci, udělám snad cokoli.

Jen necítit oheň v srdci, jen vyplnit mezery...


23.8.2015
Slepá ulička

Do klece vsazená, spoutaná provazy.

Naprosta zmatená svou vlastní iluzí.

Provazy dřou zápěstí, když se pláčem třese.

Svoje štěstí v neštěstí mlčky dál si nese.

Pohltil jí její svět když vichr v něm vál,

nemůže jít zpět a nemůže ani dál.

Je ve slepý ulici. Mezi odpadkama.

Hořkej roztok na lžíci a cítí se hrozně sama.

Zlomyslný stvůry zas vystrkují nos.

Na kusy rvou její vůli a začíná noc....


........Jen se svejma přízrakama, tohle musíš zvládnout sama!

23.8.2015  (upr. 25.8.2015)
Stejská se mi, pankáčové! ;-)

 

Stejská se mi po těch lidech, co nosili křiváky,

po těch, co i na pyžamu nosili dva spínáky.

......po všech čírech a těžkejch Steelech.....

Chybí mi každá nášivka i vlasy politý od pivka.

Chci zas řvát si „Anarchie!“ A fakovat když přijde policie.

Já chci zase v pogu skákat a nahlas zpívat „Humusáka“

Chybí mi Znouze a Houba a Totáčové-

.......STEJSKÁ SE MI, PUNKÁČOVÉ!!!!!

 

23.8.2015
Lampy

Vidíš tu benzinku? Tam za tím obchoďákem, hned vedle sídliště.

Tam všude bejval les.... To už je dávno....

Jen ty světýlka zůstaly.

Když přimhouříš oči zahlídneš víly, co tam tančily.

I když teď místo světlušek máme jen pouliční lampy.

To ony jsou tajemstvím týhle prázdný doby.

Plamínek poselství. O tom, co jme světu vzali.

Vidíš ty jiskřičky, co létají kolem nich?

Ty měli dřív lidé v očích.

Ještě když největší nástrahou v tomhle kraji byly bludné kořeny.

Dnes jsou tu úplně jiná nebezpečí.

A přesto se zdá, jako bychom bloudili...

Sem a tam se potácíme.... Empatie i smyslů zbavení....

A v těch lampách jsou naše duše. Ve skleněném vězení....

 

 

 

23.8.2015
Cejch na duši

Cestovala´s po hvězdách, poznávala galaxie,

na duši máš hvězdný prach, a ten už se neumyje.

Navštívila´s nový světy, jen cesta zpět je dlouhá.

Maj atmosféry jedovatý a nikdy nevrátíš se stejná.

Jejich kusy máš už v sobě, nepatříš tam ani sem.

I když dnes už žiješ nově, vytváříš si středozem.

Zůstaly ti zázraky, jiný světa vnímání.

Ale taky přízraky, co tě zpátky nahání.

Zůstanou ti navždycky v pozměněném myšlení,

lehce tragikomicky, jak Kainovo znamení.

Uvízla jsi mezi světy a je to tak trochu fajn.

Když už máš dost reality, tak máš v hlavě aeroplán.

Tvý vesmírný čundrování, realitu přehluší.

Vyvolá jen pousmání, že zůstal ti cejch na duši.

22.8.2015
Ontogeneze

Začalo to zvědavostí.

Touhou poznat světy, kde se mysl toulá,

a tak s dětskou bezelností,

řekla jsem: "Táto, kup mi flašku rumu, bublifuk a Freuda!"

 

Filosofický úvahy rozlíhaj se hospodou

a touha po vědění stala se jen fraškou,

píchám si perník za školou.

S taškou, flaškou a smažkou....

 

Dneska už jsem v pohodě.

Vím, že svět je jenom chiméra.

"Dobrej," říkám v obchodě,

"krabičku Startek, kondomy a Baudelaiera!"


20.8.2015
Židle

"Zítra to začne, pánové a dámy, největší výstava židlí všech dob!" hlásá nadšeně barová stolička a  rozjíveně pobíhá po areálu výstaviště v Letňanech, "všichni se dobře připravte, vyleštěte sedátka ať jsme co nejkrásnější, ať ukážeme svou židlovitost, naši podstatu, jak nejlépe dokážeme. Ať vidí naši nejlepší stránku!"

V koutku se krčí malé stoličky, podupávají nervózně nožkami a pořád se chichotají pod sedáky: "...a nebudou se nám smát?" vypískne jedna z nich.

"Já se stydím...." Volá druhá. Kolem zrovna prochází veliké polstrované křeslo a povýšeně kroutí opěradlem: "To bych právě velmi rádo, aby se nám nikdo nesmál!" Zahřímá, až se malé stoličky leknou a vyděšeně se běží schovat pod nohy venkovní lavice. "A proto, bych zde rádo udělalo pořádek," pokračuje křeslo, "máme na to celou noc, abychom si ujasnili pravidla! Já se rozhodně nehodlám ukazovat po boku nějakých barovek nebo dokonce obyčejných kuchyňských židlí. Navrhuji, abychom se rozdělili do skupin, ať návštěvníci výstavy jasně vidí, kdo kam patří! Křesla ke křeslům!"

"To je ale hloupost," špitne trojnožka, "všichni jsme přece židle, proč bychom se dělili do nějakých skupin a podskupin. Jsme všichni stejní...."

"Jistě, zrovna tobě by se to líbilo, viď? Nejsi ani pořádná židle! Chceš parazitovat na poctivé židlovitosti nás ostatních! Do koutu s ní!" zakřičí popuzeně jedna z lavic.

"To je pravda," přidávají se kuchyňské židle, "jen ať si každý najde místo, jaké si zaslouží!"

Kuchyňské židle se začaly sjednocovat v nejvíce navštěvované místnosti a poslouchaly projev své zástupkyně: "Nejlepší výstavní místo patří bezesporu nám! Nenechme se dále utlačovat stoličkami, které nejsou schopné ani toho, aby se o ně dalo opřít! Kdo nemá opěradlo není rovnocená židle! My, jsme byli první ze všech židlí! My jsme nejprospěšnější společnosti! My jsme nejvhodnější k jídelnímu stolu a jídlo je pro člověka nejdůležitější! My máme právo být vystaveny v nejlepší místnosti! Všechni ostatní ať si odejdou do jiných sálů a vůbec se neukazují po našem boku! Nekažte nám naši židlovitost! Jste mnohem míň než my a proto nemáte právo, být vystaveny s námi! Tenhle sál je náš!"

Hlavní kuchyňská židle vyřvávala až se jí klepaly šroubky a ostatní  kuchyňské židle nadšeně poslouchaly, pískaly a skandovaly: "Správně, sál je náš! Ostatní ven!"

Část radikálnějších kuchyňských židlí pobíhala kolem a zlostně plivala na všechny židle, které nebyly stejné jako oni. Vyhrožovaly jim, že jim zamažou sedátka nebo zlomí nohy, když se budou roztahovat v jejich sále.

Některým z nich se to moc nelíbilo, měly přece jenom kamarády mezi stoličkami nebo křesly, některé dokonce měli dlouhodobý vztah se sedacím pytlem nebo barovou stoličkou a teď se najednou cítili trochu zmateně.

V tom se ale ozvalo křeslo: "Tak to bacha, pro člověka není nejdůležitější jídlo, ale odpočinek! Bez odpočinku by zemřel! Najíst se může i na pitomý barovce, ale bez křesel by neměl pohodlí! Velký sál patří jendoznačně křeslům. Obyčejné kuchyňské židle patří jinam, někam dozadu, za nás, za křesla!"

Ostatní křesla taky popudilo smýšlení většiny kuchyňských židlí a začala se sjednocovat k sobě, mazala se čistícím prostředkem a povídala: "Ty kuchyňské židle se dali strpět, já nikdy nebyl žádnej rasista, ale teď už si přeci jen dovolují trochu moc. Dokonce jsem mezi nimi měl přátele, ale teď je vidět, že jsou všechny stejné! Křesla by se měla spojit a ukázat jim, co si můžou dovolit a co ne!"

Nejvíc namazané křeslo se najednou zvedlo od láhve s čistidlem a začalo skandovat: "Křesla křeslům! Křesla křeslům!"

V dalším sále bylo zatím založeno "Hnutí za práva kancelářských židlí", které už připravovalo manifest. Zlobilo je, že se na ně zapomíná. Lidé přece potřebují taky pracovat. A jak by to asi mohli dělat, kdyby nebylo jich? Radikální kancelářské židle byly ale tak rozzlobené, že už je nebavilo čekat, až si zástupci jiných hnutí poslechnou jejich manifest. Začaly si sami odšroubovávat kolečka a házely je do velkého sálu na ostatní židle.

Kolem pobíhaly malé skupinky ovlivněné trojnožkou. Byla to křesla, kuchyňské i kancelářské židle, stoličky, lavice, sedací pytle, houpací křesla a spousta dalších jiných židlí, které se nenechaly strhnout nadřazeností své skupiny. Rozdávaly letáčky a snažily se přesvědčovat ostatní. Vysvětlovaly, že jsou přece všichni na jedné lodi, židle jako židle. Že by se měly přestat takhle hloupě hádat a raději se v klidu připravit na nadcházající den: "Takhle přece nikdo naší židlovitost neuvidí. A tu jsme měly ukázat. To, že jsme řádné židle a umíme se tak i chovat. Místo toho se tu hloupě dohadujeme a ztrácíme tím svou podstatu! Ztrácíme židlovitost! Jsme jen banda nenávistného materiálu! Smiřme se a věnujme se tomu, co je důležité!"

Ostatní rozlícené židle je ale neposlouchaly. Buď si jich vůbec nevšímaly nebo je začaly napadat: "Co to máte za morálku, když se ani nezastane svého druhu! Místo toho se někde poflakujete a je vám úplně jedno s kým! Postavte se za svůj druh!", poučovaly uvědoměle židle z davu. "Chováte se jako zbabělci! Vyhýbáte se zodpovědné volbě!" Fuj!" křičely na ně a posílaly je pryč.

Většina židlí na výstavišti už byla tak zaslepená, že si nechtěla nechat nic vysvětlovat. Chtěla bojovat. Chtěla se prát za svá práva ať to stojí, co to stojí. Úplně zapoměly na to, že zítra mají výstavu i na to, že mají své úkoly, že mají plnit svůj účel a být tu k sezení. Ztratily smysl a prázdno zaplnily nenávistí. Ta je teď poháněla a nic jiného je už nezajímalo.

Na výstavišti se rozpoutala největší válka v dějinách židlí. Už se úplně zapomělo, kdo spor začal a proč. Zapomělo se i o co vlastně jde. Teď šlo jen o to, ukázat té druhé skupině, zač je toho loket. Křesla skákala po stoličkách a snažila se jim produpnout sedací část. Z trojnožek byly dvoj nebo jednonožky. Kancelářské židle měly utrhaná kolečka, kulhaly po sálu a agresivně narážely do křesel. Kuchyňské židle se nohama snažily strhnout opěradla houpacím křeslům. Venkovní lavice se stavěly napříč a z velké výšky padaly na kuchyňské židle. Sedací pytle se zákeřně omotávaly kolem nohou štokrlat. Taburety si vyrvávaly z těla vatu a chtěly s ní udusit polstrovaná křesla. Barové stoličky zvedaly své nožky a surově kopaly do dřívek venkovních lavic.

Mydlily se opěrátko neopěrátko. Křičely nenávistná hesla. Železo se lámalo, dřevo i plast praskal. Zkrátka spoušť. Jen vzadu v koutku tiše plakala hrstka židlí - hnutí kolem trojnožky. Už si něvědělo rady, jak ostatním pomoci, jak je zachránit....

Ustrašeně vzlykaly ve svém koutku až do rána, kdy do areálu začali přicházet první lidé. Až s nimi se  ullidnily i ty zbývající židle. Ty, které přežily se z posledních sil odbelhaly dál z bojiště a snažily se tvářit jako normální židle na výstavě. Až teď jim pomalu začalo docházet co se vlastně stalo. Snad se začaly i trochu stydět. Sami nechápaly, proč se vlastně nechaly tak strhnout. Ale už bylo pozdě...

Na zemi se válelo rozštípané dřevo, polámaný plast, zoohýbané a utrhané železné nožičky. Kolem poletoval molitan a kusy látky a z těch trosek se pomalu zvedaly polomrtvé židličky. Teď už nebylo co vystavovat. Z židliček nezbylo skoro nic. Tu někdo neměl sedátko, tu chyběla noha.... Těžko se  mohly dohadovat, kdo je lidem víc ku prospěchu. Teď všichni potřebovaly, aby je někdo opravil. Židlovitost byla pryč.

Mezi tou spouští procházeli návštěvníci a nestačili se divit. Významně kroutili hlavami, zvedali kusy mrtvých židlí a moudře pronášeli: "No, jo, takhle dopadne, když na ně nedáváme pozor."

"To víte, nemají z toho rozum. To by se nám, lidem, nikdy stát nemohlo!", přitakávala mladá paní a ukazovala prstem na přeživší židle. O kousek dál pokyvoval důstojně hlavou starší pán: "To je přece jasné, my bychom to takhle daleko nikdy zajít nenechali. Umíme si přeci zachovat naši podstatu - lidskost!"

18.8.2015  (upr. 23.8.2015)
Doba jedová

Vdechuju jed a vydechuju kouř.
Cestou kolem oceláren, chemiček a všech krámů,
co světu nesluší...
život letí samospádem. Píchá mě v plicích, 
i na duši.

Svět je špatně, ale točí se dál.
Plnej zloby, lží a válek. Plnej volů co ho ničí.
Pro prachy!
Když v knajpách žvaníme o svejch právech
a vytváříme mlžnej opar
útěchy...

vdechujem jed a vydechujem kouř...



⇡nahoru⇡