|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Doba jedová (poezie, ZaZatáčkou) • Ontogeneze (poezie, ZaZatáčkou) • Cejch na duši (poezie, ZaZatáčkou) • Lampy (poezie, ZaZatáčkou) • Stejská se mi, pankáčové! ;-) (poezie, ZaZatáčkou) • Slepá ulička (poezie, ZaZatáčkou) • Mezery (poezie, ZaZatáčkou) • Duševní kolika (poezie, ZaZatáčkou) • V bubnu pračky (poezie, ZaZatáčkou) | |
|
Na kousíčky rozervaná. Jeden cár chce sem a další tam. Každej na jinou světovou stranu. Ta rozervanost pálí. Bolí fyzicky. Bolí k zalknutí. Každej kus se bije o svý práva… tíhne ke svým představám. Tak diametrálně odlišnejm, že se z toho točí hlava. Srdce pálí a duše se dusí. Dusí se tak, že se třesu. Třesou se všechny vnitřnosti. V krku mám časovanou bombu. Vybuchuje každou hodinu. Pokaždý mě rozmetá na ještě menší kousky. Točí se mi hlava. Točí se všechny mý hlavy. V zrdcadlovym bludišti složenym ze všech mých JÁ. Točí se celej Vesmír. Úplně všechny Vesmíry. Vnitřní i vnější. Skutečný i vyfabulovaný. Točí se tak dlouho až se úplně smíchají. Stane se z nich vratká otáčivá trubice, co pohlcuje úplně všechno, o co je člověk zvyklej se opírat. A nic už není realita. Všechno je jen prádlo roztočený v bubnu pračky. Na nejvyšší obrátky. To je mý JÁ. Všechny mý JÁ. Všechny JÁ celýho světa. Celejch dějin. Prázdnota složená z milionů protichůdných střípků. Co je duševní zdraví? Tohle? Buben pračky? Těžko. Přesto se mi to líbí. Přes všechnu tu bolest, strach a nejistotu. Přes to všechno je právě tohle moje největší jistota. Tohle je to jediný, co vím jistě. Že vždycky přijde roztočená prázdnota. Prázdná přehlcenost. Rozklepaná a temná. Nádherně dekadentní sebedestrukce. Miliony dimenzí v jedný rozklepaný dušičce. Třes a chvění. Pocit úplnýho roztrhání. Nekonečně mnoho malejch osobností. A přesto všechny tak celistvý, že vytvářej celej velikej svět. Svět za hranicí běžnýho vnímání. Svět utopický nádhery a bažinatýho děsu. Svět uvnitř jedný, jediný ztracený holky…., kterej nikdo nepochopí…. Ani ona sama. Svět, co se bortí ve vteřině a v druhý se skládá. Pokaždý jinak. Ale vždycky bolestivě. A vždycky krásně. Zároveň. |
|
|
Jak já bych brečela, jen kdybych mohla..., když sladká chuť večera do hořký noci se přehla. Uragán pocitů sem tam mě vláčí, do nočních podniků, kde je mi k pláči. Řvala bych jak malá holka, jen kdyby to šlo. Místo toho tupě koukám přes kouřový sklo. Marně hledám sebe samu na zastávkách tramvají, bloumám v parcích, čekám v baru...a nikde mě neznají... Tisíce myšlenek o sebe se tříští. Až nezbyde nic... Jen lhostejnej úšklebek. A pocit, že chci pryč. Na jinou planetu nebo snad k mamince... Nakonec vymetu jen další hostince. Na duši křeče.... i můza už se zdejchla. Chtěla bych brečet... ale jenom se mi težce dejchá... |
|
|
Vlasy kouřem ztěžkly, v hospodách se zavírá. Je potřeba zahnat stesky, nic jinýho nezbývá. Že večírek nekončí, společně si nalžeme a pak ještě vyzkouším pohodlí tvý postele. Zítra rychle zmizím domů, prázdnotu jsme zahnali. Dnes večer jsme byli spolu a dál mě to nebaví... Až otevřou hospody zas zahraju pohádku, že prázdnota nebolí, a že je vše v pořádku. Zážitkama vyplním svoji duši děravou, už se asi nezměním, udusím se zábavou. Budu hýřit celý noci, udělám snad cokoli. Jen necítit oheň v srdci, jen vyplnit mezery... |
|
|
Do klece vsazená, spoutaná provazy.
Naprosta zmatená svou vlastní iluzí.
Provazy dřou zápěstí, když se pláčem třese.
Svoje štěstí v neštěstí mlčky dál si nese.
Pohltil jí její svět když vichr v něm vál,
nemůže jít zpět a nemůže ani dál.
Je ve slepý ulici. Mezi odpadkama.
Hořkej roztok na lžíci a cítí se hrozně sama.
Zlomyslný stvůry zas vystrkují nos.
Na kusy rvou její vůli a začíná noc....
........Jen se svejma přízrakama, tohle musíš zvládnout sama! |
|
|
Stejská se mi po těch lidech, co nosili křiváky,
po těch, co i na pyžamu nosili dva spínáky.
......po všech čírech a těžkejch Steelech.....
Chybí mi každá nášivka i vlasy politý od pivka.
Chci zas řvát si „Anarchie!“ A fakovat když přijde policie.
Já chci zase v pogu skákat a nahlas zpívat „Humusáka“
Chybí mi Znouze a Houba a Totáčové-
.......STEJSKÁ SE MI, PUNKÁČOVÉ!!!!!
|
|
|
Vidíš tu benzinku? Tam za tím obchoďákem, hned vedle sídliště.
Tam všude bejval les.... To už je dávno....
Jen ty světýlka zůstaly.
Když přimhouříš oči zahlídneš víly, co tam tančily.
I když teď místo světlušek máme jen pouliční lampy.
To ony jsou tajemstvím týhle prázdný doby.
Plamínek poselství. O tom, co jme světu vzali.
Vidíš ty jiskřičky, co létají kolem nich?
Ty měli dřív lidé v očích.
Ještě když největší nástrahou v tomhle kraji byly bludné kořeny.
Dnes jsou tu úplně jiná nebezpečí.
A přesto se zdá, jako bychom bloudili...
Sem a tam se potácíme.... Empatie i smyslů zbavení....
A v těch lampách jsou naše duše. Ve skleněném vězení....
|
|
|
Cestovala´s po hvězdách, poznávala galaxie,
na duši máš hvězdný prach, a ten už se neumyje.
Navštívila´s nový světy, jen cesta zpět je dlouhá.
Maj atmosféry jedovatý a nikdy nevrátíš se stejná.
Jejich kusy máš už v sobě, nepatříš tam ani sem.
I když dnes už žiješ nově, vytváříš si středozem.
Zůstaly ti zázraky, jiný světa vnímání.
Ale taky přízraky, co tě zpátky nahání.
Zůstanou ti navždycky v pozměněném myšlení,
lehce tragikomicky, jak Kainovo znamení.
Uvízla jsi mezi světy a je to tak trochu fajn.
Když už máš dost reality, tak máš v hlavě aeroplán.
Tvý vesmírný čundrování, realitu přehluší.
Vyvolá jen pousmání, že zůstal ti cejch na duši. |
|
|
Začalo to zvědavostí. Touhou poznat světy, kde se mysl toulá, a tak s dětskou bezelností, řekla jsem: "Táto, kup mi flašku rumu, bublifuk a Freuda!"
Filosofický úvahy rozlíhaj se hospodou a touha po vědění stala se jen fraškou, píchám si perník za školou. S taškou, flaškou a smažkou....
Dneska už jsem v pohodě. Vím, že svět je jenom chiméra. "Dobrej," říkám v obchodě, "krabičku Startek, kondomy a Baudelaiera!" |
|
|
Vdechuju jed a vydechuju kouř. |
|
⇡nahoru⇡ |
